Historie plemene

Zemí původu PAPPILONŮ byli stanoveny Francie a Belgie. Ti se ujali šlechtění tohoto plemene. V Itálii patřil španěl neodmyslitelně ke šlechtě a dvoru. Na všech historických vyobrazeních často bývali psíci malého vzrůstu podobní dnešním phalénům - je to varieta se zavěšenýma ušima dolů. Itálie se může považovat za kolébku těchto Španělů. Z historických děl zabývajících se lovem se zjistilo, že se tento psík využíval při lovu jako slídič, vyháněl koroptve, zajíce a křepelky z nedostupných míst. Pro tuto práci byl, ale dost malý, tak se postupně dostával z psinců do stavení a získával si oblibu urozených dam. Trpasličí španěl byl i průvodcem slavného rodu Medicejských, svědčí o tom několik obrazů této rodiny. Nejznámější je patrně obraz Lorenza di Medici od Giorgia Vasariho nazvaný Lorenzo a jeho poslové. Tiziano Vacelio namaloval tyto psíky např. v doprovodu známé vévodkyně Eleonory Gonzacy Urbinské,tak i nahé venuše Urbinské. Od roku 1540 se také španělé začínají objevovat na obrazech francouzských umělců a je jasně dokázáno z různých portrétů namalovanými francouzskými malíři, že tito psíci byli stálými průvodci na francouzském dvoře. Také syn Anny Rakoské Ludvík XIV, je portrétován s těmito psíky. I dva psíci madame Pompadur byli nepochybně předchůdci dnešního phalénů. Dokonce dceru mari Terezie, královnu Marii Antonietu prý její španěl doprovázel do vězení, ale i pod gilotinu. Tři sta let až do francouzské revoluce byli trpasličí španělé neodmyslitelným doplňkem francouzských králů. Po francouzské revoluci se s odchodem šlechty začali vytrácet i tito jejich společníci.

V 16. a 17. století byli Paříž a Londýn nejdůležitějšími městy Evropy a šlechta si oblíbila tyto psíky a proto je nalézáme i na anglickém královském dvoře. Ve Švýcarsku se první známka o papillonovi datována rokem 1564. kde se též zachoval obraz s papillonem,který namaloval Tobias Stimmen.Pruská královna Sophie Dorothea se také nechala namalovat v roce 1740 s tímto salónním psíkem. Dále pak Marii Terezii též můžeme najít s manželem a jejími dětmi na obraze s těmito trpasličími španěly. Na žádost císařovny Marie Terezie byl jeden ze španělů uchován v přírodovědeckém muzeu ve Vídni.

Po francouzské revoluci toto plemeno málem vymřelo, teprve na konci 19. století někteří nadšenci ve francii a Belgii se začali zabývat záchranou tohoto plemene a začali rozvíjet cílený chov. Standart plemene byl poprvé doložen v roce 1905.

Po skončení první světové války se opět zdvihli belgičtí i francouzští chovatelé, kteří s velkými obtížemi a ztrátami v chovu přestáli i druhou světovou válku. V první polovině našeho století se organizovaný chov papillonů uskutečňoval jen v Belgii Francii. Až ve dvacátých létech byli první typičtí představitelé importováni do Anglie, kde tato linie založila prakticky celý, dnes velmi úspěšný a pravděpodobně nejrozšířenější chov papillonů. Po druhé světové válce se plemeno rozšířilo prakticky do celého světa. Ve velké Británii i Americe zapisují více než 1000 štěňat ročně do plemenné knihy. V zemích původu plemene zapisují podstatně méně vrhů. Větší počet zápisů je i ve Skandinávii, především ve Švédsku. Jsou však v malé míře zastoupeni i v Japonsku, Jižní Africe a Austrálii.

V dřívější době měli všichni trpasličí španělé bezvýhradně zavěšené ušní boltce. Kolem roku 1700 se začínají objevovat malby znázorňující tohoto psíka se vzpřímenýma ušima, které připomínají tělo motýla. Prapředek našich psů Vlk má ušní boltce vztyčené, tak je možné, že se časem projevilo dědičné zakódování pro vztyčené ucho. Ovšem po staletí byli znázorňováni španělé vždy se zavěšenýma ušima, tak je pravděpodobnější teorie přikřížení jiného plemene. Z Mexika byli do Španělska dováženi psíci podobní dnešní čivavě, avšak belgičtí a francouzští chovatelé tvrdí, že Papilloni a Phaléni byli vždy chováni samostatně jako čistokrevná varieta bez křížení s jinými plemeny.